Několik posledních dní jsme bombardováni plány ministerstva zemědělství na kontrolu marží při prodeji potravin. Dnes ráno přinesly zprávy reportáž, ve které farmář popisuje jaký je rozdíl při prodeji drůbeže na přímo a pokud ji dodává do obchodního řetězce. Nutno připomenout, že problém nejsou jen řetězce tradiční, které končí supermarketem, stejné chování mají i nově vzniklé řetězce s biopotravinami. Řešení ale není v kontrole marží řetězců, protože příčina celého problému leží úplně někde jinde.
Velké řetězce pracují globálně, disponují centrálním řízením a velkým trhem. Potraviny jsou přesouvány na velké vzdálenosti do velkozpracoven a velkoskladů. Aby se celý aparát uživil, musí pracovat s velkou marží. Kontrola marží tak velmi pravděpodobně přinese spíš snížení kvality. Jak jinak vydělat na náklady, než použitím levné suroviny. V masných výrobcích bude více škrobů, místo živočišných tuků bude převažovat nezdravý rostlinný, místo místních potravin dostaneme na stůl levné nevýživné potraviny neznámého původu, ale nízké ceny.
Stát má chránit malé proti velkým
U regulace otevírací doby obchodů už jsme dávno došli k poznání, že je rozdíl mezi velkým supermarketem a malou prodejnou, a proto pro ně platí mírnější pravidla. Malá prodejna smí být například otevřena v době, kdy velké supermarkety musí mít zavřeno. Vztahuje se na ně regulace, která chrání zaměstnance.Totéž lze aplikovat i na farmy. Pokud někdo produkuje malé množství drůbeže, vajec nebo třeba králíků, zeleniny, tak by neměl mít stejná pravidla jaká mají velké zpracovatelské podniky. Měl by mít jednodušší přístup na trh, měl by mít přístup do lokálních prodejen. Pak by nemusel dodávat do řetězců vůbec nic, nebyl by tlačen s cenou dolů a mohl by prodat přímo koncovým zákazníkům.
Cena vs. zdraví
Takovou změnou v přístupu k farmářským potravinám by došlo také ke změně kultury nakupování, ti co chtějí potraviny levné a je jim jedno jestli mají vůbec nějakou výživovou hodnotu ať míří do supermarketu a ti co jim na zdraví záleží a chápou, že potravina má na naše zdraví zásadní vliv, ti budou mít možnost nakupovat u farmářů a v malých prodejnách, které by místní produkty nabízely. Nakonec by stejně tak došlo k tlaku na velkovýrobce přestat používat alespoň některé chemikálie, o jejichž škodlivosti panuje všeobecná shoda. Tedy kvalita by začala být alespoň stejně důležité téma, jako cena. Potraviny a jejich globální distribuce nejsou ožehavým tématem jen v Česku, jde o globální problém. Nemluvíme o potravinách, mluvíme o komoditách, mluvíme o soběstačnosti, a právě proto jsou vlády všech zemí rukojmími velkých potravinářských gigantů. Co je v Česku jiné, je ale to, jak se vyvíjel zdejší trh za minulého režimu. Veškeré malé zpracování v podstatě zaniklo a zůstaly pouze velké podniky. Bohužel ale ani po změně režimu se nepodařilo podpořit ty malé, aby se kultura potravin alespoň zčásti vrátila do řekněme předválečného normálu, naopak, na všechny malé podniky je nahlíženo stejně, jako na ty velké, jsou stejně regulovány, stejně kontrolovány. Přitom je potřeba připomenout, že žádné problémy s otrávenými potravinami, vadnými šaržemi nikdy nepřicházely z malých firem, ale naopak z velkozpracovatelských podniků.
Řešení současné krize potravin je v usnadnění přístupu malých farmářů na trh, přestat se na ně dívat jako na masokombináty a velké podniky, přiznat si že farmářsky chované zvíře (nejlépe pastevně) má zásadně jinou výživovou hodnotu, než průmyslové potraviny, než maso zvířat po celý život týraných v koncentrovaných výkrmnách, než obilí ošetřované chemikáliemi.
