Nedávno jsem zachytil v rozhlasovém BBC debatu o značení potravin. Odborník radil, aby se namísto kcal (resp. kJ), které běžnému jedlíkovi nic neříkají o tom, jak velkou porci energie právě baští, na potraviny uvádělo, za kolik minut chůze nebo běhu pozřenou energii spotřebuje. Pomineme-li absurdnost úvahy, proč minuty jsou lepší než vyjádření energie už jen pro prostý fakt, že 150 kg vážící dospělý muž jistě spálí za 20 minut pohybové aktivity víc energie než 50kilový teenager, je to vlastně další krok k ovládnutí spotřebitele výrobcem. Ještě více zamaskuje složení a původ potravin a na pár let zaměstná spotřebitele úvahami, na kolik minut budou ochotni jít si ven zasportovat. Aby to ale neskončilo tak, že nakonec budeme v regálech supermarketů vybírat očíslované krabice a sestavovat si jídelníček například podle znamení zvěrokruhu.
Další reportáž měla změnit téma. Bohužel však na tu předchozí navazovala víc, než si dokážeme připustit. V Severním Irsku prý testují dopravování inzulínu diabetikům pomocí dronů. Napadá mě, že by nebylo od věci, kdyby drony rovnou vozily i ranní cereálie, plné rafinovaných cukrů a náhražek ovoce, nebo dokonce kdyby dávky inzulinu byly rovnou přidávány do cereálních kuliček – člověk by si pouze vybral kategorii podle toho, jak špatně na tom s diabetem II. typu je a dron mu přiveze cereálie s přesnou postupně se zvyšující dávkou inzulinu. Přitažené za vlasy? Kdepak. Dobytek a drůbež ve velkochovech už dávno dostávají v potravě různá léčiva. Jinak by tato zvířata nepřežila do porážky, jejich těla totiž obtížně tráví podávané žrádlo, na které je příroda nepřipravila. Namísto pastvy, kterou ve spolupráci s bakteriemi v bachoru mění na proteiny a tuky, dostávají rovnou protein ze zrní a tuk z jiných zvířat. Když se tedy spotřebitel bude chtít dozvědět, kam to vede, když společnost věří průmyslovému zpracovávání potravin a sestavování nových druhů jídel z komponent, demontovaných ze zemědělských komodit, ať navštíví například velkodrůbežárnu. Uvidí tam svou vlastní budoucnost.
