Není vepřové, jako vepřové. Obecně se předpokládá, že vepřové maso je tučnější, než například maso drůbeže, ale kdo nás zná, tak tuší, že není podstatné jaké maso jíte, ale odkud pochází, co jedlo to zvíře, než se něj stala potravina.
Naši vepři jsou krmení šrotem z našeho obllí, hrachu nebo lupiny. Do takto namíchaného šrotu přidáváme minerály. Přibližně polovinu příjmu potravy našich prasat ale tvoří pastva nebo tzv, zelené krmení. Tráva. Naši zákazníci jsou často překvapení, že krmíme prasata trávou a jak velký podíl v jejich příjmu tráva tvoří. Dostaneme-li se do diskuse se zootechnikem, který studoval některou ze zemědělských škol, často se překvapení mění ve výsměch. Narážky na ekonomiku chovu, kde prase žere trávu střídá úvaha na téma týrání zvířat hladem.
Když se do takové situace dostanu, nezačnu argumentovat vědecky. Obvykle zabere otázka: „znáte nějakou pohádku, kde se objevil pasáček vepřů?“ Troufnu si říct, že v chudých českých krajích bylo v určitou dobu víc pasáčků vepřů, než krav. Proto se dostali do pohádek. Takže prasata asi trávu žerou ne z rozmaru nebo kvůli trávení jako psi. Jde o jejich přirozenou potravu.
Prase je všežravec, ale kromě toho, že dokáže zpracovat širokou škálu krmiva, od zbytků z kuchyně, zbytků z jiné zemědělské a potravinářské výroby, jeho nejpřirozenější potravu tvoří to, co nabízí příroda v největší míře. Pastva.
Prase si na trávu zvykne i v situaci, kdy se k ní dostane až ve vyšším věku. Chvíli to trvá, ale nakonec se do toho pustí. Čerstvá tráva je zdrojem objemového krmiva, ale také řady minerálů a vitamínů. Bílkovinu doplní šrot z obilí a hrachu.
Prasata mají oproti jiným hospodářským zvířatům ještě jednu vlastnost. Jejich maso dokáže přijmout chuť toho, co tvoří jejich potravu rychleji. Ve Španělsku například posílají prasata na závěr chovu do listnatých lesíků, kde požíráním bukvic nebo žaludů prasata přijmou takovou specifickou chuť, že se z toho stala národní specialita.
Vraťme se ale k prasatům z velkovýkrmu. Pro nás, chovatele zvířat, která žijí celý život venku je stresující už pohled na vepře v kotcích na betonových roštech. Kdo nikdy nekrmil nebo nepřeháněl vepře na pastvině, nepochopí ten rozdíl. Šťastná prasata pobíhají po výběhu a těší se na dávku trávy, kde kromě stébel sladkých bylin občas najdou i kobylku nebo brouka. Velkovýkrm není chov, to je byznys. A v pořádném byznysu pro velké kluky jde především o zisk. S tím, jak jde chemický průmysl dopředu a pomáhá potravinářům překonávat přírodní překážky pro vyšší zisky, přibývá také metod, jak uplatnit odpad z výroby. Vše, co se jeví jako odpad a běžně byste vyvezli na kompost, velkovýkrmáci dokážou ještě jednou propasírovat přes hospodářská zvířata. Tedy i přes vepře. Cílem velkovýkrmnu není komfort zvířat a kvalita potraviny, ale pouze a výhradně zisk. Maso v obchodech má být levné a jak to uděláme není na přírodě, ale na chemicích. Zní to strašně, ale je to fakt. Prasata trpí ve velkochovech nedostatkem prostoru, sociálních vazeb, slunce, trávy – přirozenosti.
Když si v restauraci nebo doma dáte vepřovou kotletu. Představte si tyto dva způsoby chovu a sami rozhodněte, co je pro vás dobré. Jsme to, co jí to, co jíme. Navíc správným výběrem potravin rozhodujete o tom, jak budou žít hospodářská zvířata. Koupíte-li si levnou kotletu z prasete z velkovýkrmnu, podporujete bohužel legální týrání zvířat. Vy, zákazníci máte největší moc nad tím, jak vzniká jídlo. Používejte ji s rozmyslem.
Přidejte komentář