Šťastní kolchozníci radostně rozorávají meze na důkaz spojení malých statků do velkých socialistických celků. Důvod k radosti mají. V těchto letech všichni na úkor kulaků, rodin sedláků, kteří hospodařili na půdě několik generací, tak trochu zbohatli, aby v průběhu několika desetiletí zase společně všichni zchudli.
Následovalo centrálně řízené odvodňování zemědělské půdy (označujeme jako meliorace, i když ne zcela správně), které dostalo za dob socialismu zcela nový rozměr, i když samo o sobě se používalo i dříve. V poválečných letech se však odstraňovaly překážky vodě snadno. Pole byla rozorána do velkých celků bez jakýchkoliv překážek, které by v odtoku vody bránily. Zkrátka vše se dělalo pro zúrodnění půdy, která do té doby byla ladem.
Přestože nás dnes představitelé státu pravidelně informují o opatřeních, která zabrání suchu, je potřeba přiznat, že ten hlavní problém polistopadového vývoje nastal ihned po revoluci, kdy se garnitura soudruhů předsedů šikovně zmocnila venkova a jen část původních hospodařících rodin se ke své půdě vrátila a zvládla celou řadu nástrah a překážek a provozují farmy podobně jako jejich předkové.
Dříve měla jedna vesnice několik sedláků a dnes má jeden zemědělský velkopodnik několik vesnic. Se všemi důsledky, které z toho plynou. V hospodě nepatří stůl štamgastů pantátům, kteří přijdou večer po práci na pivo, v zimě nemá kdo prohrnovat cesty a polňačky, které spojovaly stovky let dědinu s dědinou, ale zůstávají rozorané, aby se na nich daly lépe pěstovat plodiny pro bioplynky a jiné technické zpracování.
Nejen snaha tehdejšího vedení státních družstev a statků, ale také absence jakékoliv podpory pro rodiny, které měly právo se ke své půdě vrátit, způsobily zafixování předlistopadového stavu až do dnešních dní. Nepomáhaly ani banky, které ještě dlouho po revoluci nepříjímaly zástavu k úvěrům nutným k rozběhnutí zbídačeného statku v podobě půdy, respektive její hodnotu diskontovaly tak, že se jevila jako bezcenná.
O to víc je potřeba ty, kteří to zvládli, dnes podpořit. Je mezi nimi bohužel řada takových farmářů, kteří se nedokázali vymanit ze zvyklostí českého socialistického zemědělství a pokračují v pěstování plodin podle dotačních titulů. Ale je také řada farem, jejichž majitelé pochopili, že pouze komplexní zemědělská činnost ideálně včetně výroby finálního produktu má dlouhodobě smysl.
Zákazník, který si dá tu práci a na trhu si najde výrobky farem, ideálně těch, které fungují v režimu ekologického zemědělství nejen, že udělá něco pro své zdraví, pro správnou výživu svých děti, ale dalo by se bez nadsázky říct, že tím bojuje také proti suchu.
